SixPack Holubice | Prčice 2017

Prčice 2017

Můj třetí ročník pochodu Praha - Prčice a druhý ročník pro mou rodinu.

20Květen2017

Prčice 2017

Jako každý rok, začalo se již na Prčicích 2016 a to zasláním pozvánky do kalendářů.

22.5.2016

Posílám novou pozvánku na Prčice 2017. Popis ponechávám: 35km. Syn okamžitě přijímá a bez jakýchkoliv poznámek (účet ovládám já). Manželka přijímá také téhož dne. Ostatní (kombo Milan+Petr) zatím nereagují.

6.6.2016

Všichni událost přijali. Milan tentokrát bez komentáře.

4.1.2017

Žádná změna. Aktivní jsem jen já.

17.1.2017

Petrovi slibuji, že pokud nepůjdu s rodinou, tak půjdu s ním celých 70km.

17.5.2017

V práci se neprozřetelně zmiňuji, že to vypadá na mírný déšť a nevím, jestli rodina půjde. Když ne, tak při nejhorším vyrazím na 30/40 a zaběhnu si to. Za 10 minut dostávám zprávu od Petra, že s ním prý jdu celou trasu Prčic.

18.5.2017

Počasí nevypadá úplně super, tak si vezmeme pláštěnku, přeci nepůjdu celých 70km.

19.5.2017

Petr píše mé manželce, že jestli ví, že bude pršet a bude chladno. Ona odpovídá, že ano, už si prý pořídila i pončo (na mou prosbu).

20.5.2017

Je to jasné (teda ono už to bylo jasné v předchozích dnech, ale přeci nepůjdu 70km týden před R60). Dětské Prčice nemohu. Jde s námi kamarádka a na jedno dítě mohou být maximálně dva dospělý. Plán tedy je, že odvezu rodinu do Votic a sám se odvezu do Střezimíře na nádraží a dám si 31km trasu.

6:30. Budíček.

7:00. Přípravy. Ehm. Šminky, lesk na rty, černá řasenka na obočí, tvářenka. Nabíráme skluz.

8:00. Vyrážíme z domu.

8:10. Zapoměli jsme selfie tyčku.

8:30. Syn hlásí ze zadní sedačky, že má na nohou bačkůrky.

8:45. Návštěva obchodního domu Tesco na Zličíně. Kupujeme synovi nové boty. Bohužel to tak nevypadá, protože ženské si prohlížejí ještě kabelky a zkouší si kšiltovky. Nakonec naštěstí zůstalo jen u nich.

9:15. Manželce dávám rychlokurz práce s GPS navigací.

10:00. Manželka se synem a Sašou se registrují ve Voticích a já odjíždím na svůj start.

10:15. Pán na registraci: "Sám? Tak to máme za čtyřicet, anebo rovnou za padesát". Svou registraci mám již hotovou a dolaďuji detaily - např. sundavám kraťasy a beru si dlouhé nohavice. Teplo zrovna není.

10:30. Startuji a první polovinu beru běžmo.

0,8km, tápu kudy kam. Trasa není značená úplně dobře a očividně se nejedná o populární trasu - jsem tu sám.

2,5km, běžím okolo stánku. Na plotu napsáno Kofola. Super, ale nemám žízeň, běžím proto dál. Za chvíli křik, že tohle je kontrola. Koukám znova na plot a ona to není Kofola, ale Kontrola. Ok, musím se naučit číst. Kdesi muselo dojít ke sloučení tras Tábor/Střezimíř, protože lidí přibylo. Anebo jsem doběhl lidi, co startovali přede mnou, když je přivezl vlak.

3km, potkávám bandu osob co čekají na močící kamarádku. Obdivují mně a ptají se, odkud a kam běžím. Dělám machra a říkám, že běžím do Prahy a že bych to rád stihl do oběda. Stoupám v jejich žebříčku obdivuhodných osob.

4,5km, první zdržení, je tu moc lidí a na úzké cestičce se nedá moc předbíhat.

7km, za mnou se ozývá poznámka “Tyhle blázny já znám”. Reaguji, odpovědí, "Slyšel jsem, že v cíli je posledních tisíc botiček, tak to chci stinout."

8km, druhé zdržení, je tu moc lidí a na úzké cestičce se nedá moc předbíhat (a hlavně je to do kopce).

9km, třetí zdržení, je to stále do kopce a předbíhá mně jiný běžec. Nutno podotknout, za celou dobu jediná osoba, co mně předběhla.

10km - 15km - blackout, nic si nepamatuji, asi bylo hezky.

15,7km, 1h 31min Jistebnice, druhý checkpoint a polovina trasy za mnou. Zbytek už nepoběžím, protože si tu dávám klobásu a kofolu. Od této chvíle maximálně 500m popobíhám.

Asi 19km, Nadějkov, další checkpoint a další Kofola a další klobása. Poslouchám hovor jakéhosi muže s někým na telefonu: “Já ho vážně nechápu, on jde na Prčice a nekoupí si ani pivo”. Píšu Petrovi SMSku. Odolávám formulaci “Tak co? Už jsi to vzdal?” a odesílám text “Čus. Tak co? Jak to šlape?”

Km nepočítám, GPS šilhá, ale asi tak 23km, Ounuz, Stará Poštovna, Další checkpoint. Nemají Klobásy, nemají pivo, nemají Kofolu. Takže jen přechlazená Cola, ale lepší než drátem do oka. Jako bonus ke kole dostávám poslední 2dl zbytku Kofoly. Ve stánku vedle se dítě s razítkem tváří jako tajný punkt, jenže za razítko chtějí 5 Kč. Nechávám si dávat razítko a dělám překvapeného. Nic neplatím, tohle tajná kontrola asi nebude. Dítko s razítkem si stěžuje mamince, že mu lidi nedávají 5 kaček. Maminka rozezleně křičí, že tady je razítko za 5 korun. Raději pokračuji dál.

25km, Monínec. Sešup z Monínce byl fascinující, raději jsem to seběhl a nabral trošku průměr. Z vrcholu Monínce jdou již vidět Prčice a jejich věž na náměstí. Cíl doslova na dohled.

Restaurace M2 pod Moníncem - tajný punkt. Než jsem pochopil, že razítko se dává pod schody, musel jsem si těch 50 schodů vyběhnout dvakrát nahoru a hlavně dolů.

15:17, Prčice, cíl. Piece of Cake. Fasuju tatranku, fialovou botičku bez toho "D"éčka pod datumem. Volám manželce kde jsou a že jim jdu naproti, ať máme společné fotky a hlavně ať Petr nepyskuje, že jsem nešel s rodinou. Před tím jsem se posilnil Kofolou a langošem.

Po 2km potkávám skupinku, ke které se připojil ztracený zablácený pes. Pán se mně ptá, jestli nechci ošklivého a špinavého psa. Odpovídám, že ne, děkuji, klidně si ho nechte.

Po 3km potkávám rodinku a do cíle pokračujeme spolu. Na můj hec syn dobíhá, ať je dřív, než maminka.

Pořizujeme cílové foto.

17:43 se neudržím a píšu Petrovi SMS “Už jsi to vzdal?”

18:23 se neudržím znovu a píšu Petrovi další SMS “Neboj, jednou tu botičku získáš”

Petr až do publikace tohoto zápisku netušil, že jsem nešel s rodinou. Ale mám na to dobrou výmluvu. Já tak moc chtěl, ale nemohl. A když už by to šlo, tak bylo pozdě :-).